slunce, víno, pohoda …
… velikonoce neslavím, ale volno navíc je fajn 
princezna má volný víkend, tak ho trávíme spolu. pomalu mezi prsty pouštíme doušky vína, slunce a slov. dávkujeme opatrně. hlavně ta slova. některá jsou neobvykle těžká. jiná zase plynou nad očekávání lehce. její situace se komplikuje, což mi paradoxně některé věci zjednoduší. někdy asi musí být hůř, aby mohlo být líp.
mám radost. a současně i trochu strach.
můžu cítit závazek kůli něčemu co je a vždycky bylo mimo moji kontrolu? jen proto, že jsem v situaci, která nastala, zůstal sám sebou? a jde si užívat opravdovou radost bez připoutání se? ochočili jsme si jeden druhého … v dobrém i zlém.„ne,“ řekl malý princ. „hledám přátele. co to znamená ochočit?“„je to něco, na co se moc zapomíná,“ odpověděla liška.
„znamená to vytvořit pouta…“
„vytvořit pouta?“
„ovšem,“ řekla liška. „ty jsi pro mne jen malým chlapcem podobným statisícům malých chlapců. nepotřebuji tě a ty mě také nepotřebuješ. jsem pro tebe jen liškou podobnou statisícům lišek. ale když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. budeš pro mne jediným na světě a já zase pro tebe jedinou na světě…“
„začínám chápat,“ řekl malý princ. „znám jednu květinu … myslím, že si mě ochočila…“
čas plyne, chvíli pomalu, líně. jindy zase zrychleně. v některých chvílích se v něm ztrácíme docela. a pak přijde konec. takový ten malý, průběžný. ale i ten zabolí. někdy asi musí být hůř, aby mohlo být líp …
… už se nemůžu dočkat.