anjin-san …

… už zase myslím na nedostižnou. a nechci. nebo chci? já nevím, ale deprese je z toho slušná. Pokračování »

vážení a milí (a také vy všichni ostaní),

jak praví jedna oblíbená maxima mých gymnaziálních let, poprvé je to vždycky trapas. takže vás prosím, buďte ke mně shovívaví.

tento spot — neb je to zase jednou nějaké poprvé — je pro mně traumatizující sám o sobě, nicméně pokusím se z něj udělat provolání, ve kterém vysvětlím (sand alespoň sám sobě?) co mne vede k této nové grafomanské aktivitě. bude to něco mezi „mým národům“ a „komunistickým manifestem“, takové programové prohlášení. i když program vlastně žádný nemám…

ale k věci: blog jsem založil z potřeby zachytit prchavé okamžiky dní, které — jak se stále větším údivem (a úzkostí) pozoruji — protékají mezi prsty jako voda v horské bystřině. než jsem se stačil rozkoukat, přeběhlo kolem mne 10 let a já nevím, kam se poděly všechny ty dny, týdny a měsíce. vzpomínky se míchají, diskuse s přáteli začínají obvykle větou „pamatuješ, jak jsme vloni…“ a pokračují „no jo, ty v*le, ale to nebylo vloni, to už je 5 let!“.

takže primární cíl je zrcadlo, které mi ukáže, jak marnotratně mrhám svým časem (a nebo jen přivolá a pomůže utřídit vzpomínky, které se jinak rozprchnou do všech stran, promíchají a nechtějí se podřídit linearitě času).

na pak bych také chtěl občas publikovat něco ze svých fotografií. a znát váš názor na ně, na mně, na život, vesmír a vůbec.

vím, že odpověď je 42, ale ta otázka, ta mi stále uniká…

takže doufám, že to tu se mnou vydržíte, a když ne… nějak to zvládnu.

vítejte!